Jak jsem potkal erasmáka Borise

Jak jsem potkal erasmáka Borise

V Toulouse je erasmáků hafo. Potkáte tu různé národy i pronárody ze všech koutů světa. Na medicíně už jich je míň. A ve třeťáku jediný- já. Aspoň jsem si to do minulého týdne myslel.

Byl pěkný slunečný den, skončily přednášky a my se s několika spolužáky vydali do RU(rozuměj restaurant universitaire tzn. naše menza). Což o to, je to dobrá menza, za 2,85 eur se tu najíte do syta a nemáte hlad už za půl hodiny jako po obědě v pražských menzách. Jen ta fronta je tu každý den snad ještě delší než u nás v Česku. Přednášky všech fakult končí totiž ve stejný čas a tak ve špičce tu opravdu není k hnutí.

Najednou přichází spolužák Corentin ještě s někým, koho jsem nikdy neviděl. Francouzští spolužáci spolu živě diskutují, ptám se, co se děje. Corentin prý potkal dalšího erasmáka někde na sekretariátu fakulty. Je to ten neznámý, co s ním přišel a jmenuje se Boris. Podávám Borisovi ruku a ptám se, odkud je. Nic. Boris mlčí a vypadá, že nerozumí. ,,Jo, to je problém, nerozumí francouzsky, taky nevíme odkud je!“ říkají spolužáci. ,,Možná to bude Rus, umíš rusky?“ Oprašuji tedy své znalosti ruštiny a uhodím na Borise: ,,Odkuda Ty?“ Ale opět stejný nechápavý pohled. Mezitím postupujeme menzou, Boris kouká na všechno velmi nechápavě a nedůvěřivě, s obsluhou nepromluví ani slova a Corentin ho musí doslova dostrkat k pokladně, zaplatit za něj a dovést ke stolu. U jídla si vytknu za cíl zjistit, jaké národnosti Boris je. Postupně zkouším francouzštinu, angličtinu, ruštinu i němčinu, ale stále nic. Vytahuju svou občanku a názorně ukazuji, že se tu snažím zjistit, jaké je národnosti. I francouzští spolužáci se snaží s ním dohovořit, po chvíli už se však celou situací spíše baví. Boris, zdá se, si moc nerozumí ani s příborem, co jen to může být za národnost, říkám si, vždyť má celkem evropský vzhled…Zmocňuje se mě dobrý pocit z toho, že tu nejsem jediný cizinec mezi touhle partou a že dokonce proti Borisovi už mluvím jak rodilý Francouz. Jak jen se někdo může vydat do Francie, když neumí ani slovo francouzsky? ,,Borisi, kde spíš, kde bydlíš?“ ,,France, France“, je jeho jediná odpoveď, ze které už i mě začínají cukat koutky. Pomalu dojídáme a vycházíme před menzu. Simon se opět snaží na něco zeptat Borise a ten vyprskne smíchy a náhle začíná mluvit, moc mu nerozumím, to je pravda, ale stačím odlišit, že je to francouzština. Spolužáci mi nadšeně sdělují, že to byl jen vtip, že Boris je Corentinův kamarád a je to Francouz jak poleno. Chtěli prý zjistit, kolika jazyky mluvím.

Musím uznat, že hrát divadlo tady teda umí…A tak jsem nakonec zůstal jediným erasmákem ve třetím ročníku fakulty medicíny UPS v Toulouse.