Kucí vopálený, Barcelóna...

10. 9. 2008, dopoledne- Panověě dosedají na letiště v Brně, unavení a přesto nesmírně šťastní, v nohách více než 550km a za sebou náročnou pouť do Compostely(více na http://sasek.signaly.cz/). Já se pomalu smiřuji s myšlenkou, že další rok strávím v Česku, protože z Francie stále nic nedošlo. Musím uznat, že mi to vzhledem ke změně štacovní situace nečinilo vůbec problémy. Večer čtu po měsíci maily. 4.9. přišlo z Francie něco ve stylu:,, veškeré administrativní věci mezi universitami jsou vyřízeny, přijeďte…“ No, tak asi doma nezůstanu…Následující den přichází další mail ve znění: výuka začíná 15.9., určitě tu buďte 23.9. Hmmm, kdybych jel do Německa, mám tenhle mail aspoň 3 měsíce dopředu, říkám si. Ale jiný kraj, jiný mrav. Začíná maratón vyřizování, téměř každý den jezdím do Prahy- papíry, razítka, podpisy, rektorát, děkanát, banka, škemrání u profesorů…Neuskutečnitelné se stává realitou, ve čtvrtek už zbývá jen udělat řádný zápis na fakultě a vše je vyřízeno. Jen kreditní kartu si můsím nechat poslat do Francie, za což zaplatím 400kč a také hafo nervů a času, jak se ukáže později.

Je sobota 20.9.2008, zelení vyhráli fotbalový turnaj, bylo mi ctí dělat kapitána. Loučení s přáteli a rodinou a v podvečer odjíždíme na Ruzyni. Tam zjišťuju, že jsem nechal doma potvrzení o letu i autobusu, to to pěkně začíná, říkám si. Check-in v pohodě, ani za mých 5 kilo navíc nic nechtějí. Přichází loučení, se štací to skoro nejde, mávání štace za sklem haly, snažím se vrýt si tuhle krásnou tvář hluboko do paměti…Let poloprázdným letadlem do Barcelony (za 1500kč), teplotní šok, je tam tepleji cca o 10 stupňů, v Barceloně už se naštěstí trošku vyznám, není to ani 14 dní, co jsme tu byli s panověě. Noční pobíhání po Barceloně s velkým kufrem je náročné, ještě že nejsem damověěě, říkám si. Čekání na nádraží Sants, bus přijíždí po druhé ráno, se zpožděním 45 minut, ale co to, je to Eurolines a já mám jet s Alsou! Jdu za řidičem, mám však jen papírek s číslem objednávky, asi to nevypadá moc přesvědčivě. Říká něco jako, že tady ne, že musím do kanceláře, tam už mě však předtím odmítli, že musím na Alsu. Co teď? Musím se dostat do busu ptuj co ptuj, říkám si! Nemám spacák a čekat do rána na autobusáku plném somráků se mi moc nechce. V zoufalé snaze tahám peněženku ochoten znova zaplatit a najednou…se moje jízdenka najde. Nemusím nic platit, nastupuju a jede se směr Francie. Hibernace po náročném fotbalovo-cestovním dni. Ráno se budím před Toulouse, je neděle okolo osmé hodiny, krásně svítí slunce. Ještě nás zastavuje důkladná pasová kontrola (vida ho šengena…:) a už zastavujeme na autobusáku Gare Routiere v Toulouse. Centrum města láká, ale dělat prohlídku s kufrem, který se právě začal rozpadat(dobře Vietnamci…dobře to načasovali) se nezdá být dobrým nápadem. Lezu do metra. Proč tu mají na nástupišti ty dveře? Aha, to metro nemá řidiče! Vystupuju na zastávce Université Paul Sabatier. Jenže kam teď? Neděle ráno, nikde nikdo…V mailu od místní koordinátory bylo, že na kolejích mají 24 hod denně službu. Jenže kde je kolej? Vydávám se někam nazdařbůh. Přicházím k Tripodu A, vypadá to jak kolej, jdu dovnitř a opravdu, na recepci sedí kluk, který mi za pas vydává klíčky od pokoje 506 na Tripodu B. Pokoj mám sám, je to docela slušný, velikosti dvoulůžáku na Jednotě (kolej v Praze). Z kohoutku umyvadla na pokoji se vyvalí rezavá voda, na záchodě postrádám prkýnka, ale taky mohly bejt turecký, tak to vlastně je dobrý…Dá se na to zvyknout. Horší je, že v dosahu není žádná lednice ani kuchyňka. Padám do postele a vyčerpáním hibernuji…